Umět říci „NE“ je asertivní projev, je to speciální kompetence. V psychologii souvisí s tím, že si člověk vymezuje hranice. Když je někdo slabý, tak jednoduše neumí říct: „Toto jsou moje hranice a nechci, abyste je překročili.“ A tak ostatní, využívající možnosti používat ostré lokty, již jim doba dává, žijí z toho, že chodí přes hranice ostatních a tam si berou jako v supermarketu vše, co je možné se slovy „We také what can be taken.“ Odmítnout něco nebo někoho je velice náročné. Naučit se říkat tak banální slůvko jako je „ne“, je paradoxně jednou z těch nejsložitějších výzev, kterou před sebou máme. Obzvláště slabší povahy, které nedokáží odmítnout nikoho a nic, se pak mohou cítit pod velikým tlakem. Roste u nich hladina stresu, nechuti a tím se cyklí do koloběhu špatných nálad. Naučit se říkat „ne“ úzce souvisí s převzetím odpovědnosti za náš život. Samozřejmě, vždy je důležité zvážit následky naší reakce. Nicméně stejně důležité je si uvědomit, že my neneseme žádnou zodpovědnost za pocity druhých lidí. Naučme se vážit si sami sebe a brát se takové jací jsme. Abychom mohli říkat „ne“ bez pocitu viny, že jsme udělali něco špatného, je velice důležité vypěstovat sebedůvěru v sebe samotné. Tím, že budeme sebevědomí, nebudeme se stydět za to, co a jak zrovna cítíme. Nebojme se říkat „ne“. Pokaždé, když tak odpovíme na něco, co dělat nechceme, pochvalme se, buďme na sebe pyšní, protože ano, pokud jste nesouhlasili s něčím, co s vámi nerezonuje, stáváte se víc a víc asertivní a sebevědomou osobou. Stůjte si za svým názorem, a občas předejme slovo při rozhodování i naší intuici, mozek to ocení.
Neumím říkat ne.