V každém vývoji přicházejí krizové okamžiky, které mění dosavadní stav. Malé, na první pohled zanedbatelné, stresy v našem životě se neviditelně hromadí, až dovedou náš vnitřní systém zvládání situací do stavu krize. Každý člověk si pod ní může představit něco jiného, pro někoho je to ztráta zaměstnání, odchod do důchodu, rozchod s partnerem, nebo ztráta blízkého člověka (ať již rozvodem nebo smrtí), ztráta dosavadních jistot či ztráta určitých hodnot. Byť se tedy podoba krize může u různých lidí lišit, obvykle jsou všechny provázeny podobnými pocity. Pocity prázdnoty, nejistoty a pochybnosti o správnosti své životní cesty. Nejtypičtějším pocitem, který doprovází krizi je bezmoc. Bez jakékoli vnější změny se začínáme cítit nespokojení, dříve běžné věci či činnosti nás již neuspokojují, jsme mnohem zranitelnější, citlivější. Přichází tušení nadcházející krize, i když vlastně ještě nevíme, co se s námi děje. Potýkáme se s tíží pocitů, které nám ještě v nedávné době připadaly normální či zcela zanedbatelné, nebo jsme o jejich existenci neměli ani tušení. Krize by se mohla při takovém delším a intenzivním působením přetransformovat v chronickou nemoc a vést až k depresím. Člověk pak ztrácí schopnost ovlivňovat svůj život, rozhodovat se a vůli změnit situaci. Pakliže se jí nenecháme pohltit, nepropadneme beznaději, že nám známý život je otřesen, jsme schopni tyto alternativní reality vidět zřetelněji a snažit se využít jejich potenciál. Proto až příště budete mít dojem, že se ocitáte v krizi, zkuste se na chvíli zastavit, neptejte se sami sebe pouze na to, proč krize přišla a co kvůli ní ztrácíte, ale pozorně sledujte i to, co se v ní kolem vás děje, jaké možnosti vám otevírá a jaké nové cesty vám nabízí.